2026 – GALERIE FELIXE JENEWEINA, KUTNÁ HORA
Dvojmo
Výstava
s Anetou Filipovou
Kurátor
Aleš Rezler

Výstava DVOJMO propojuje dvě výrazné autorky současné české výtvarné scény, jejichž tvorba vychází z odlišných médií, zkušeností i způsobů uvažování o obrazu a prostoru, přesto se však setkává ve společném zájmu o strukturu, paměť, tělesnost a proměnlivost vnímání. Název výstavy odkazuje k dvojímu pohledu na svět – k paralelní existenci dvou rozdílných uměleckých poloh, které neusilují o sjednocení, ale vytvářejí napětí, dialog a vzájemné doplňování.
Malířka Magdalena Turzová (1978, Uherské Hradiště) rozvíjí ve své tvorbě osobitý obrazový jazyk oscilující mezi intimní zkušeností, podvědomím, archetypální symbolikou a existenciální nejistotou. Vychází jak z osobní paměti, rodinných vztahů a konkrétních situací, tak z nalezených či převzatých obrazů – filmových záběrů, rodinných fotografií, reprodukcí nebo fragmentů kulturní paměti. Podstatné přitom není, zda je motiv přímo zažitý nebo zprostředkovaný, ale způsob, jakým je malbou proměněn. Význam jejích obrazů vzniká především v prostoru nejednoznačnosti, v napětí mezi blízkostí a odcizením, něhou a latentní hrozbou, kontrolou a zranitelností.
Současný soubor vystavených prací působí jako průchod několika vrstvami psychického prostoru. Jedna část výstavy se obrací více k vnějšímu světu, k obrazům společenské úzkosti, moci, manipulace a ohrožení. Obrazy jako Mocnost (2026), Vize (2026), Kill your dreams, kill yourself (2026), Goodboy (2026) nebo Padlý (2023) pracují s motivy autority, poslušnosti, strachu i rozpadu identity. Orel zde není pouze majestátním symbolem síly, ale také obrazem dominance a dohledu; vyděšené tváře, zbraně nebo postava padlého vojáka nepůsobí jako ilustrace konkrétní události, ale spíše jako záznam kolektivního neklidu prostupujícího současnou zkušeností.
Další rovina výstavy se přesouvá hlouběji do prostoru podvědomí, svědomí a vnitřního napětí. Velkoformátové fragmenty očí, rozostřené portréty a rozpíjející se obličeje vytvářejí prostředí, v němž se člověk stává zároveň pozorovatelem i objektem vlastního pohledu. Obrazy You got me looking so crazy (2025), Mládě (2026), Srdce (2025) nebo Gegen die Liebe (2026) nejsou portréty konkrétních osob, ale spíše záznamy psychických stavů – únavy, viny, neklidu, fascinace či emocionálního vychýlení. Malba zde pracuje s rozostřením, vrstvením a rozpadem formy, jako by zaznamenávala nejen podobu tváře, ale především její vnitřní stopu.
Důležitou součástí autorčina uvažování je také práce s fragmentem, relikvií a nalezeným objektem. V obrazech Meteorsteine (2025), Srdce. Korund (2025), Bolest (2024) nebo Payment (2025) se obyčejné předměty, skvrny, kameny či části těla proměňují v nositele paměti a psychického sedimentu. Meteority působí jako nalezené artefakty z jiného světa, tmavé skvrny a osamělé objekty jako pozůstatky událostí, které nelze plně rekonstruovat, ale jejich emocionální stopa stále přetrvává. Obraz Gewissen / Svědomí (2025) tuto rovinu posouvá až k existenciálnímu symbolu – rudá skvrna zde může být zároveň stopou viny, zranění i neodčinitelného činu.
Vedle psychologické a existenciální vrstvy vstupují do Turzové malby také motivy archetypální a pohádkové imaginace. Obraz Nápadník (2026) s motivem račího klepeta odkazuje k pohádkovým zvířecím pomocníkům, kteří hrdinovi pomáhají překonat překážku nebo získat ztracený předmět. To, co může působit hrozivě, se zároveň stává prostředníkem ochrany, iniciace či proměny. Podobně i další obrazy oscilují mezi konkrétní situací a symbolem, mezi snem, vzpomínkou a podvědomým obrazem.
Turzová vytváří obrazy, které nepůsobí efektně ani ilustrativně. Její malba je utlumená, soustředěná a psychologicky intenzivní. Význam nevzniká v jednoznačném sdělení, ale v otevřeném prostoru mezi obrazem a divákem. Právě v této ambivalenci, citlivosti a existenciální naléhavosti spočívá síla její současné tvorby.
Aneta Filipová (1991, Hradec Králové) prošla odborným školením malířským i sochařským na Akademii výtvarných umění v Praze, kde v letech 2014–2020 studovala v ateliérech Jiřího Přihody a Lukáše Rittsteina. Od počátku v její tvorbě figuruje důraz na prostorové myšlení, architektonické tvarosloví a dynamické pojetí hmoty. Vnímá lidskou postavu jako „pohyblivou architekturu“, jako systém sil, který se neustále mění v čase i prostoru. Tento způsob chápání tvaru propojuje s používáním materiálů, jež odkazují k technické civilizaci – laminát, autolaky, kovové konstrukce či prvky digitální výroby.
Výrazný posun v jejím vizuálním jazyce přinesla stáž na The Cooper Union v New Yorku (2018), kde se setkala s metodami antifigurální malby a architektonického myšlení. Město se pro ni stalo organismem, jehož struktura funguje jako model energie, toku a síly. Tyto principy se později promítly do její sochařské práce, zejména do zájmu o fyzikální jevy, které ve své tvorbě analyzuje nejen jako vědecké fenomény, ale i jako estetické zdroje.
V cyklu Iridescence (2024) Filipová rozvíjí svůj dlouhodobý výzkum optických jevů – interference, difrakce a lomu světla. Materiál, s nímž pracuje, vytváří během procesu odlévání pravoúhlé kaskádovité struktury připomínající krystaly či architekturu v embryonálním stavu. Tyto tvary vznikají „organizovanou náhodou“, v níž se potkává vědomé vedení ruky s autonomií materiálu. Světlo se na povrchu jednotlivých objektů láme tak, že barva není pigmentem, ale výsledkem fyzikálního procesu, proměnlivého s úhlem pohledu.
Série Interference (2025) pak propojuje digitální výrobu (3D tisk) s tradičními postupy, například s pozlacováním. Filipová zde vytváří geometrické modely střetu sil, vektorů a trajektorií – objekty, v nichž se kinetická energie převádí v hmotu. Zkoumá hranici mezi přesností algoritmu a dotykem lidské ruky, mezi digitální epochou a archetypální zkušeností řemesla.
Další okruh její tvorby se soustředí na organické a zoomorfní formy. V „leteckých“ objektech (High-tech letka) propojuje křehkost ptačího těla se strohou strukturou kovového brnění. Nové objekty žraloků pracují s fenoménem kaustiky a Fresnelova efektu, tedy s tím, jak se světlo ohýbá, koncentruje a rozptyluje na zakřivených površích. Pro Filipovou je vodní prostředí metaforou stavu beztíže, prostoru, v němž je forma definována pohybem světla.
Environmentální linku rozvíjejí série Unnatural Habitat II (2022) a Urbanní modifikace (2024), v nichž zkoumá vztah mezi divokou přírodou a strojově vytvořeným prostředím. Umisťuje zvířata do struktur, které jsou jim cizí, čímž vytváří obrazy civilizační expanze a narušené rovnováhy mezi přirozeným a umělým. Ironický tón se zde mísí s vážným varováním.
Filipová propojuje v jedné práci vědeckou přesnost, materiálový experiment, intuici modeláře i senzitivitu malířky. Její díla oscilují mezi logikou konstrukce a živostí organického světa, mezi obrazem a objektem, mezi světlem a hmotou. V propojeném konceptu výstavního projektu „DVOJMO“ představuje opačnou, ale komplementární polohu k malířské introspekci Magdaleny Turzové: zatímco Turzová míří dovnitř, Filipová míří ven – do prostoru, do struktury a do fyzikálních principů světa, který nás obklopuje.
Aleš Rezler
















